Vesnický závod: Kluci na šroťáku

Vloženo 25. února 2018
Toto je část první kapitoly z gay erotického románu Vesnický závod, více viz http://vesnicky-zavod.eu *** Ve vesnici právě odbíjelo klekání, ale do tmy bylo v těchto červencových dnech ještě daleko. Ano, tak by to mohlo být. Tak nějak by mohlo začínat ono letní dobrodružství Semčičáků a Žerčičáků, které se sice nezapsalo do žádné kroniky, ale také nemohlo být zapomenuto. Možná ho leckdo slyšel z mnohého převyprávění, které si místní kluci předávají jako legendu; původně opravdovou legendu dávných časů, k níž si každý něco rozumného přidal a něco podivného zapomněl říct – a to opakoval tolikrát zas a znova, aby se to dalo lépe poslouchat, až se z těžko uvěřitelné legendy stala realistická historie. Možná leckdo věří historii. Ale nic nemůže být dál od pravdy než vysvětlující a pochopitelný dějepis. Na následujících stránkách se proto neodehraje další převyprávění, ale příběh. Skutečný příběh se vším, co k příběhům patří. Jistě, mnoho věcí zůstalo stejných jako toho letního podvečera roku 1992. Semčice i Žerčice jsou, byly a nejspíš i budou malými zapadlými vesnicemi, kde by se každé léto odehrávalo ve znamení nekonečné nudy, kdyby nebyl v Semčicích menší koupák a v Žerčicích zase šroťák známý široko daleko. Ve skutečnosti byl každoročním hitem sezóny závod do vrchu. Obyčejný závod psaný s malým z, kterého se účastnili snad všichni kluci z celého okolí na strojích, o kterých si lze myslet cokoli, ale podstatné bylo, že ty motorky byly pojízdné. Alespoň po dobu závodu. Ať už po vyhlášení vítězů dopadly jakkoli, úspěšní jezdci získali prestiž, která se nezapomněla až do dalšího léta. A o to opravdu šlo! Závod ale nepředstavoval jedinou rivalitu mezi kluky – dlouholetá nevraživost mezi semčickými a žerčickými kluky se totiž táhla od nepaměti a některé prázdniny si dokázali docela pocuchat vizáž, aniž by někdo pořádně tušil, jestli má tohle všechno nějaký důvod. V tenhle letní podvečer ale nacházíme kluky v docela jiné situaci. Obě vesnice žijí už několikátý rok pod spojeným vedením Žerčičáka jménem Ježek, kterému se podařilo rozbroje mezi vesnicemi utlumit, stát se respektovaným šéfem téhle velké party a držet dávné emoce kluků na uzdě. Jak moc pevný tenhle sňatek z rozumu je, mají ale ukázat, jak se zdá, následující dny. Žádný vůdce totiž není bez slabin, žádný vůdce není bez vyzývatelů a už vůbec žádný není s to držet na uzdě… úplně všechno. *** „No, ty vole…“ „Ředidlo,“ prohlásil prostě Venca a ušklíbl se. A botou plechovku ještě víc zasunul pod motorku, kde se Kuba snažil odmašťovat. „Vem to pořádně.“ Opřel se o ponk a se založenýma rukama sledoval zpod stroje vystrčené nohy v modrých montérkách, jak se vzpírají proti betonové podlaze, jak se svaly zatínají a povolují pod špinavým neohebným plátnem. Tedy, on nebyl nějak svalnatý – naopak – obyčejný vesnický klučina s obyčejným vesnickým kukučem a obvykle rozcuchanými hnědými vlasy, které teď nebyly vidět. A přes všechnu tuhle tuctovost něčím Vencu upoutával. Tihle kluci vždycky burcují fantazii nejvíc. Usmál se. Pak jako by něco zaslechl, ale z okénka jeho garáže nebylo na hlavní silnici z Žerčic vidět. Podíval se na hodiny. „Tak už to možná bude, viď?“ „Nejde mi to povolit…, vůbec to nepomohlo.“ „No, já že už odbíjí klekání.“ „Červenec, ne? Do tmy daleko, ne? To ještě stihneme projet, až to dodělám.“ „Ale jó, to jó…“ „A nebo co je?“ zamumlal nechápavě Kuba a rychle se vyšvihl zpod motorky – tak rychle, až se… „Jau, sakra! Tenhle šmejd je prostě na odpis!“ „No, nic neni. Já jen, že…“ Venca nemusel dál pokračovat. Ten sotva slyšitelný pazvuk se totiž už docela rozvinul. Teď už ho nešlo nepoznat. Kubův pohled bylo přesně to, co Venca nechtěl vidět. Bylo léto, bylo volno, matura za nimi, měli motorky a pár měsíců před sebou. Žádné starosti, jenom tréninky a blbnutí po okolí. Bezstarostné jízdy s jeho kámošem a dalšími. Jenže tenhle pohled to kalil. „Hééj, Venco!“ Kuba pokrčil rameny a raději zalezl zpátky pod převodovku. Venca ještě chvilku koukal a pak vyběhl před garáž. „… jo, hehe…, ne, ale možná pak, my jsme totiž chtěli…, no, tak jasně, že jo…, jako minule, ty vole…, každopádně..., super…, takže za hoďku, jo? Čus!“ „Zase šroťák?“ ozvalo se vyčítavě. „Tak já nevim, proč tě tam nezvou. Já už jim říkal, že jsi dokonce starší než já a žes tam ještě nebyl.“ „Nemusíš se za mě doprošovat. Nechtěj, tak nechtěj. Kde je to ředidlo, do háje? Já tam nepotřebuju chodit. Stejně tam děláte jen kraviny.“ „Já o tom…“ „… nesmim nikde ani ceknout. Čus, pánové, vespolek.“ Ozvalo se mezi vraty a dovnitř vpochodoval mladík asi o tři čtyři roky starší než oba kluci. Venca si vždycky říkával, že ty roky jsou na něm vidět: dobře stavěný týpek od rány, zocelený tvrdým životem a vymakaný na Žerčických brigádách – a pravá kšiltovka z USA! Vypadal jako jeho dokonalý kontrast. On sám tělo bez svalů, ale také ne úplně hubené, světlé jemné vlasy, zkrátka v něčem naivní a v lecčems nekonfliktní zevnějšek. „V pohodě, kvůli mně nevstávej,“ prohlásil a jednou nohou si stoupl mezi Kubovy roztažené nohy, takže ten rázem nemohl zpod motorky ani jedním směrem. „Jen jsem chtěl, Venco, připomenout, že dneska je to od osmi. Chystám supr program.“ „Fakt, Ježku, no, já se těšim!“ „Budou tam skoro všichni, sem poslal Dana to vyhlásit každýmu.“ „Ten už tu byl. Hele, tys mu nařídil, aby měl ty maskáče? V tomhle vedru?“ „Ty vole, to on začal tahat tohle léto sám. Zakazovat mu to nebudu.“ Pak se ozvalo plácnutí dlaně o palivovou nádrž Kubovy motorky. „Tohle asi neni uplně pojízdný, co? Nemám se pro tebe tady stavit? Tě klidně vezmu na mý mašině.“ „Tyjo, no jasně, že jo, Ježku!“ „Supr. Takže za deset osum u kostela. Měj se. A čus, Kubí.“ Následovalo dunivé tůrování vytuněné emzety a pak rychlé vymizení zvuku motoru směrem k Žerčicím. „Výborný, fakt super. A za tímhle jako že drsňákem jdou všichni kluci? A má na povel i tebe. Prej na mý mašině.“ „Kubo, já nemůžu za to, cos mu řek’ na tom koupáku. Když se všech straníš a pak seš ještě protivnej. Ježek má rád pořádek, tak co?“ „Od kdy se stranim, jako? Karel, pohodovej týpek jako, s Markem přece hrajem fočus a Martina kromě bazénu taky můžu (tam se hrozně předvádí).“ „Jenže Ježek uvažuje jako parta, ne že s tímhle hraju a s tímhle bazén. On má na starosti nás všechny.“ „Kdo se ho o to prosil? Nepotřebujem spojovat obě vesnice, k čemu, proč?“ „Prostě… proto. S Ježkem je tu klid a pohoda a ty to víš. Myslim, že stačí, abys přestal takhle rebelovat, a vezme tě normálně.“ „Nebudu se před nim omlouvat,“ uzavřel Kuba a šel si umýt ruce. „Ňákej šroťák mi za to nestojí.“ Venca si povzdechl. Proč to tomu Kubovi za to stálo? Proč se nemohl přizpůsobit jako každý jiný a užívat si tu semčicko-žerčickou pospolitost? Stačilo přece tak málo. Ježek to myslí dobře se všemi, i s ním. Vencovi to nešlo na rozum: vždycky, když měl pocit, že svému nejlepšímu kámošovi úplně rozumí, přišlo něco, co prostě nešlo pochopit. A všechno se zkomplikovalo. Ježek byl úžasný vůdce party, který stmelil kluky dohromady jako nikdo před ním, udělal rozpis na tréninky na dráhu, nikdo se nehádal, a když byly rozbroje, vyřešil je rychle a spravedlivě. A Kuba byl kluk…, s nikým jiným si neužil tolik srandy jako s ním. Místo, aby si všichni užívali nového léta, zase se to zesložitilo. Ale Venca – a stovky následujících stran o tom budou nejlepším důkazem – neměl rád složitosti. A to do té míry, že jeho jinak flegmatickou a loajální náturu za pár vteřin napadne něco šíleného, co bude znít velmi nevěrohodně. Ale je třeba se zamyslet: co znamená loajalita ke dvěma rozdílným pólům, dvěma mlýnským kamenům? A je loajálnější ten, kdo si vybere jeden pól a druhý zradí, nebo ten, který mezi nimi nevidí rozdíl? „… šroťákem může jít bodnout. A díly si vyšmelíme tak jako tak,“ ozývalo se nakvašeně od umyvadla. Venca potřásl hlavou a následující větu pronesl velmi nevinně. „Nechceš jít na šroťák se mnou?“ „Jo!“ Z Kuby to vystřelilo tak rychle, že to nemohl stihnout zastavit. „Teda, jak to myslíš?“ „Je blbost, abyste se pořád takhle hádali. Prostě tě tam přivedu a bude. Na místě se už domluvíte, ne?“ „No, to nezní moc dobře,“ zapochyboval Kuba a opřel se znejistěně o stěnu (a v duchu litoval té zbrklé odpovědi, která ho odhalila jako malé batole). „Vzadu v plotě je díra, vím o ní už dlouho,“ pokračoval Venca bez známek pochybností, „když to teda vezmeš přes okraj Holí, tak si tě nikdo nevšimne. Všichni se budou čumět na nás, jak přijíždíme ze Semčic, takže kolem stráží proklouzneš v pohodě. No a jakmile tam budeš…,“ znovu se vyjevila slabina jeho plánu, „… tak už tě tam budou muset nechat,“ dokončil sebejistě. „No…,“ Kuba sice nevypadal dvakrát přesvědčeně, ale jeho nakvašenost se už beze zbytku vypařila. „Že by si Ježek nechal líbit někoho cizího na placu…“ Ale Venca měl pravdu – hlavní bylo se dostat dovnitř, aniž by ho chytli už před plotem. Jakmile se člověk dostane dovnitř, můžou ho sice odtamtud vypráskat, ale nic nezmění na tom, že už byl uvnitř. Vyrovnal se ostatním a už nebude páté kolo u vozu. A že zjistil, o co vlastně jde. Ještě důležitější než samotná hrdost bylo odhalení toho, co se tam vlastně děje. Venca mohl mlžit, jak chtěl, ale Kubovi bylo jasné, že tam nejde jen o díly k motorkám. Už jenom to, že všichni kluci do jednoho mlčeli o dění na šroťáku, bylo jasným důkazem, že to nebude jen tak. „Tak radši už vyraž… Je to v osum a ještě se musíš převlíknout,“ pokračoval Venca, jako by Kubovy pochyby vůbec neslyšel. „Převlíknout? Na šroťák?“ Kuba se nechápavě podíval na svoje montérky od šmíru. „V tomhle tam přece nemůžeš,“ opáčil s podivně provinilým úsměvem. Pak radši rychle vyběhl nahoru do baráku a nechal Kubu a jeho montérky přemítat, co tohle všechno znamená (a do čeho všeho se to právě namočil).
2 komentáře, 1 hodnocení

Profilová fotografie Rossario25
Rossario25 27. února 2018
178 cm, 80 kg, Pardubický kraj

Tak To je super bomba!!!! Těším se na pokračování!!!!
Profilová fotografie leckdo
leckdo 3. března 2018

Celou knihu si můžeš už teď pořídit v předprodeji na https://www.hithit.com/cs/project/4170/vesnicky-zavod-prvni-opravdu-eroticky-gay-roman
 

Vložit komentář

:):(:D;):P:*O:):X:'(:O8):@:)zz*-*:S:|:#
Nezapomeňte do textu vložit hashtagy - např. #vážnývztah #pravidelnýsexík #spolubydlení ...

Email nebude zobrazen, na něj Ti budou přeposílány reakce ostatních úživatelů


BarevneWeby.cz BarewneWeby.cz